Dokkodó – 21 pravidel osamělé cesty

Dokkódó pravidla osamělé cesty, či cesta strategie je souhrn několika pravidel sepsána proslulým válečníkem Mijamotem Musašim, který žil v 17. století v Japonsku. Dovolil jsem si vytvořit svou vlastní reprodukci přičemž byla snaha o udržení původní myšlenky.

Pravidlo č.1

Neprotivit se řádu lidského společenství, předávanému z generace na generaci.

(Jo Jo no miči o somuku koto naši)

Žít v souladu svého i cizího bytí v úplné rovnováze vnitřního klidu. Nebýt závislí a svobodně nepřemýšlející na úkor společnosti dané či předchozí doby přesto být součástí přítomné reality lidské podstaty.

Myšlenka: Chci žít v souladu a zároveň respektovat okolní život, nebýt sebestředný vůči lidskému bytí a jeho rozhodnutí. Sám jsem člověk a díky tomu jsem součástí reality všech lidí. Avšak plně usazuji o úplnou svobodu vytvořených na pokoře a úctě k ostatním.

Pravidlo č.2

Nevyhledávat pro sebe potěšení. (mi-ni tanošimi o takumazu)

Askeze určitého druhu potěšení dokáže vyvolat naší pravou podstatu existence a zcela pochopit a prožít vnitřní prázdnotu. Díky ní dokážeme prozkoumat naše opravdové já a jakékoliv okamžité či budoucí rozhodnutí bude vždy v souladu cesty a dosažení plného vědomí.

Pravidlo č.3

Zůstat nestranný uprostřed mnohosti jevů. (jorozu ni eko no kokoro naši)

Být tichým pozorovatelem v černo bílém světě. Nedosahovat o nadvládu jedné či druhé strany. Zůstat však bystrý a plně přítomný v souladu událostí jenž jsem či nejsem součástí. V jistém smyslu by se dalo mluvit o bezcitnosti, přičemž opak je pravdou. Všem stranám dávám najevo své pocity díky aktu nestrannosti a tužbě o rovnováhu v jevišti nekonečného dění a rozdílů.

Pravidlo č.4

O sobě uvažovat s nadhledem, o světě rozjímat do hloubky. (mi o asaku omoí, jo o fakaku omoú).

Nepřeceňovat a upřednostňovat mou vlastní existenci v toku času a věčnosti celého světa. Země a život na ní je nekončící příběh událostí, které by nikdy neměli stát v cestě mé sebestřednosti či aroganci. Sám sebe tedy stavím do opozice dění avšak mé myšlenky nezatracuji. 

Pravidlo č.5

Po celý život nepodléhat žádostivosti. (iššó no aida yokušin omowazu)

Naše životy jsou krátké oproti nesmrtelnosti světa, proto je velmi důležité nepadnout do sváru okovů třech základních druhů lidské žádostivosti. Být vnímán pozitivně ostatními, egoistickou touhou po materiálním bohatstvím a přáním překonat ostatní, zvítězit nad nimi. Nepodléhat těmito principy lidských tužeb a honby za dokonalostí nás vystavuje stavu neovládanosti a svobody. 

Pravidlo č.6

Nelitovat toho, co bylo učiněno. (waga koto ni oite kókai o sezu)

V našem světě čas putuje pouze dopředu. Sebemenší aktuální myšlenka nebo čin, je okamžitou minulostí. Protivit se toku času o rozvahách co bylo, či mohlo být jde proti samotné existenci. Rozmýšlejme o našich činech minulých pouze ve významu poučení býti lepší pro naše budoucí já a nezatracujme se v ideách, které nás stáhnou do temných katakomb našeho vědomí. 

Pravidlo č.7

Nikdy nezávidět druhým – ani v dobrém, ani ve zlém. (zen-aku ni ta o netamu kokoro naši).

Závist je jako uštknutí hadem přímo do srdce. Náš cit se změní v jed a svým jednáním ho rozséváme po okolí. Přijímáme tím nevděčnou povahu a toužíme jen po tom co nám v životě chybí.  Naše bytí je natolik cenné a krátké, že vlastnost jako je závist by do naší existence neměla patřit. 

Pravidlo č.8

Nikdy nepodléhat smutku z odloučení. (izure no miči nimo wakare o kanašimazu). 

Nepodléhejme pomíjivosti neměnného. Bytosti se rodí a umírají, časy se mění, věci mizejí a zase vznikají. Udržme si silného ducha v dobách smutku a úzkosti díky udržitelnosti vlastního vědomí věčnosti přítomného okamžiku. Být teď. 

Pravdilo č.9

Nemít zlost a nestěžovat si na sebe ani na ostatní. (Dži ta tomoni urami kakocu kokoro naši).

Stěžování dokáže roztříštit naší naspořenou energii a nasměrovat mysl do labyrintů úzkosti. Naše vlastní realita může být jakákoliv, nevnucujme a nevstřebávejme cizí vjemy, které dokáží naši přítomnost otrávit a zaměřit vnitřní sílu směrem k negativním pocitům.

Myšlenka č. 2 

Buďme si jisti tím kým jsme. Jen přesvědčení o nás samotných, že každé mé rozhodnutí, myšlenka, či okolní vjem mě nedokáže stáhnout do propasti. Vlastností jako je nestěžovat si nás nasměruje k tomu, že naspořená energie nepřijde vniveč. Investice tohoto významu se stává součástí zdokonalování našeho přítomného okamžiku.

Pravidlo č.10

Nenechat se vést citem lásky. (renbo no miči omoi joru kokoro naši).

Naše pocity pro nás znamenají chtíče a chtíč může vytvořit nadšení které vykvete i v lásku. Avšak tento chtíč jenž se proměnil v lásku může pramenit ze sobecké touhy. V tento moment se pro nás láska stává rušivým elementem, který nás může vyvézt z cesty. Místo toho aby jsme se raději vyhnuli slastnému opiátu, tak pro nás nakonec věci nemuseli být tak škodlivé. Naopak je nutné toto pravidlo chápat ve správném slova smyslu. Protože to poslední co nás na naší cestě udrží je láska, které nepramení ze sobectví. 

Pravidlo č.11

Neupřednostňovat nic před čímkoliv jiným. (mono goto ni sukikonomu)

Veškerá dualita v našem světě a její původ má vždy prvopočátek ve vlastní mysli. Díky vnitřnímu klidu a schopnostem číst v našem nitru dokážeme vytvářet neutrální pohled, přeci jen zlo a dobro jsou do značné míry relativními pojmy. Co je dnes dobré, může být zítra špatné a naopak.

Pravidlo č. 12

Nemít žádné zvláštní požadavky na svůj příbytek. (šitaku no oite nozomu kokoro naši).

Důležitost uvědomění cesty je, že únikem před problémy světa, či sebou samým není řešením. Naše představa býti v místech vzdálených našeho konkrétního pobytu vzniká jen z důvodu, že tam jednoduše nejsme. Tento cyklus se může stát nešťastně nekonečnou smyčkou událostí až do posledního dne naší smrti. 

Pravidlo č. 13

Nevyhledávat chuť dobrého jídla. (mi hitocu ni bišoku o konomazu).

Poznámka: Zde je poněkud náročnější výklad. Je třeba si uvědomit, že za prvé tyto pravidla byla psána v 16. století v místě ne úplného blahobytu pro všechny, za druhé v místě kde jste každý den čelili smrti stejně tak jako přívalovému dešti a za třetí v té samé době “dobré” jídlo mělo úplně jiný význam. Pravidlo je tedy důležité převézt v mé vlastní parafrázi na konkrétní datum i místo. Proto si dovoluji změnit samotnou myšlenku pravidla. Použiji slovo zkažené v metafoře nekvalitního/nezdravého.

Nevyhledávat chuť zkaženého jídla.

Pokud je naším cílem a podstatou bytí našeho úsilí dotknout se nejhlubšího jádra věci. Bylo by tedy bláhové se nechat oslabit tak důležitým fundamentem jako je strava. Čelit nepřízním každodenního života se dá mnohem lépe s plným žaludkem dobrého jídla.

Pravidlo č. 14

Nevlastnit starodávné předměty, určené k opatrování pro budoucnost. (suezue širomono naru furuki dógu šodši sezu).

Vlastnost člověka něco mít může být mocnou zbraní, avšak je možné věc vlastnit, ale rovněž být vlastněn věcí. Je třeba být na pozoru ve vlastnictví různých předmětů a neupřednostňovat ty zbytečně vzácné před opravdu životně důležitými. Vyvarujme se ovlivnění hodnotami, které by nás mohli svézt na rozcestí propasti jen kvůli neužitečným předmětům. 

Pravidlo č. 15

Nejednat podle obecně rozšířené víry. (wagami ni itari monoimi suru koto naši).

Narodíme se do doby ve které existují nejrůznější druhy ideálů či pověr. Nenechme se zlákat do pravd, které jsme si sami neprověřili a nelpěme tolik na všeobecném přesvědčení. Pokud dovolíme naší mysli si nechat diktovat, odcizíme se sami sobě a nebudeme schopni vyplnit náš plný potenciál. 

Pravidlo č. 16

Nevyhledávat jiné zbraně, ať již pro sbírání, nebo pro používání, krom těch, které jsou užitečné. 

Poznámka: Zde se objevuje další pravidlo, které nelze úplně reprodukovat v podstatu naší věci jako je opět místo a čas.

Přesto lze popsat ponaučení, která částečně udrží její Minamoto se nesnažil být žádným všeumělem, přeci jen ale díky odhodlání a disciplíně stát se mistrem meče se stal v ostatních oborech mnohem více než pouhým začátečníkem. Rozvíjejme naše dovednosti v současné praxi než přestoupíme k další. Pokud dosáhneme mistrovské úrovně, přesuňme se dále ať už ze zvědavosti či obohacením našeho charakteru. Je snažší naučit se jeden úder a udělat ho 1000x, než zkoušet 1000 úderů najednou. 

Pravidlo č. 17

Nevyhýbat se smrti na cestě. (miči ni oitewa ši o itowazu omou)

Poznámka: O smrti bylo vyřčeno už tolik, že má další reprodukce může být až zbytečnou. Proto z dovolením použiji dva citáty od stoického filosofa Epiktéta z Hierapolé.

“Smrt není strašná, strašnou ji dělají jen strašné představy.”

“Den co den na mysli smrt, vyhnanství a vůbec všechno, co se zdá hrozné, ale nejvíce ze všeho smrt! A nikdy nebudeš ani na nic nízkého pomýšlet, ani po ničem příliš toužit.”

Pravidlo č. 18

Nesnažit se zaopatřit majetkem ani pozemky pro stáří. (rogó ni zaihó močijuru šorjó ni kokoro naši).

Trávit celé dny myšlenkami jak zbohatnout a zajistit se může být pomíjivé v životě jehož nedílná součást je i smrt. Myšlenky o zaopatření našeho já majetky a bohatstvím ohrožujeme náš současný život a neustále se vkládáme do světa budoucnosti kde naopak náš budoucí život bude ohrožen přebýváním v minulosti. Žít život v souladu s cestou znamená žít v přítomnosti. 

Pravidlo č. 19

Mít úctu k bohům bez spoléhání se na jejich pomoc. (Busšin wa tótoši, busšin o tanomazu)

Pokud v životě uznáváme ctnosti jako jsou pokora a disciplína, dostalo se nám požehnání jako je být si jist sám sebou, díky tomu netřeba vyhledávat vzdálenou pomoc. Vždy je však dobré uznat, že existují vyšší síly nad nimiž nemáme úplnou kontrolu. Respektujme tedy vnější energie ale nedoufejme ve vykoupení. 

Pravidlo č. 20

Je možné zříci ze svého těla, je však třeba zachovat si čest. (mi o suetetemo mjóri wa sutezu)

Poznámka: Opět se můžeme nacházet v rozcestníku nepochopení. Tohle pravidlo si lze přirovnat například k osobě prostitutky, které odevzdá své tělo ale i přesto si zachová duševní respekt. Pravou podstatou této myšlenky je souvislost se seppukou. Pro Japonské válečníky byla smrt mečem ať už cizím či vlastním dobrou smrtí. Můžeme ale zde rozvést i jinou pointu schovanou ve významu tohoto pravidla. 

Pro válečníky feudálního Japonska byly ctnosti jako respekt, disciplína a sebeúcta vším za které stálo zemřít. Byla to čest. Neměli by jsme tedy zatahovat naše povrchní egocentrické zájmy a hodnoty do  cesty strategie. Výsledek takové ctnostné autentičnosti vytváří svět o kterém víme, že je pravdivý. 

Pravidlo č. 21

Nikdy nesejít z cesty.

Bytostí v tomto světě je nespočet, každý má svou vlastní realitu a každý má svou vlastní cestu. Bylo by ubohé a egoistické vést všechny jedním směrem. Každý z nás řídí své kormidlo, které naviguje vnitřní kompas. Setrvat na této cestě znamená toužit o něco vznešeného, vyššího, mocnějšího než jsme my sami ale stále v přítomné rovnováze a duševní seberealizaci. Vytrvejme tedy, nepoddejme se nižším tužbám a hledejme balanc dualitách jenž jsme vystaveni, to je totiž cesta válečníka.

Závěr

Dokkódó (osamělá cesta) není klasický souhrn pravidel pro běžného čtenáře kde si nemůžeme býti jisti ani samotným překladem. Je nutno pochopit, že text byl psán v 17. století ve feudálním Japonsku. Císařství v té době používalo jiné znaky než se používají dnes a význam pravidel může být skrytý, zároveň bylo dokkódó věnováno konkrétní skupině či osobám. Mijamoto byl člověkem, který žil ve světě, jenž je nám dnes tak cizí a nepředstavitelný. Čelit smrti bylo tak všední jako placené reklamy na sociálních sítí. Pravidla nebyla určeny pro běžnou populaci 400 let do budoucnosti, proto je zcela nemístné kritizovat jeho dílo dnešníma očima. I přes dobu, místo a čas, se pravidla dochovala a střízlivým pohledem potvrdit, že některé pravidla se dají jednoduše převést do dnešního světa 21. století. Původ dokkódó zdůrazňuje možná až přílišný asketismus, který autor zaujímá v jeho cestě. Mým cílem bylo zanechat původní myšlenku cesty strategie a popsat ji svými vlastními slovy. V každém pravidlu i přes svůj asketický původ jsem se s dovolením snažil vložit stoickou rovnováhu. Jako celek může teď osamělá cesta působit více přívětivě pro běžného čtenáře 21. století.