pavlas

Man from Earth. #awakening

Příchod Ježíše syna Josefova:

Nejstarší dochované evangelium Markovo neobsahuje nic o narození, neřku-li o početí Ježíšově. Jeho “zbožštění” způsobil sestup Ducha Svatého při křtění svatým Janem v řece Jordán. Dá se tedy předpokládat, že na narození Ježíše nebylo nic mimořádného, co by stálo za zmínku.

Evangelista Matouš, který čerpal z evangelia Markova a nám již nedochovaného evangelia “Q” potřeboval pro své čtenářstvo potvrdit, že Ježíš byl přímým potomkem krále Davida (obecně se Židům dříve říkalo Davidův lid). Začíná tedy své evangelium rozsáhlým rodokmenem. Sestoupení Ducha Svatého na Ježíše v Jordánu pro něj není dostatečné (Duch Svatý přece sestoupil i na apoštoly a ti rozhodně neměli takové kvality jako Ježíš), a tak vytvořil příběh v kterém se Duch Svatý ukazuje v životě Ježíše již mnohem dříve. Na počátku. Podle Matouše byl totiž Ježíš počat působením Ducha Svatého, což je trochu blíže pohanské mytologii, kde bozi vždy “navštívili” ženy, s kterými pak měli děti (polobohy). Při odkazu o předpovězení početí Ježíše (Iz 7,14), ale použil Septuagintu (řecký překlad Starého zákona), kde je namísto termínu “mladá dívka”, což je označení, které uvádějí novější překlady z původních textů, napsáno “panna”. Dává to smysl, protože každá panna v té době byla mladá dívka, a každá bohabojná dívka, která počne musela být před početím pannou. K příběhu pak přidává betlémskou hvězdu, tři krále (aby bylo vidět že přijímá poctu ode všech národů) a Heroda vraha dětí.

Evangelista Lukáš využívá popis Matoušův a dál rozvíjí narození Ježíšovo. Doplňuje do příběhu jesličky a pastýře, aby bylo vidět, že byl mesiáš chudých. Popisuje některé události jeho dětství, aby bylo jasně vidět, že se narodil Boží Syn. Zvláštní je, že již není nijaké konání, jako početí z Ducha Svatého, ale za Marií prostě přijde anděl Gabriel a řekne jí “jsi v tom a může za to Bůh”.

Znáte ten příběh jak se sejdou dva kamarádi? Jeden z nich pořád někde paří, cestuje po světě a nemá žádný trvalý vztah. Ten druhý má ženu a už čeká první dítě. A říká tomu prvnímu. „Představ si, když žiješ takový život, až jednou budeš ležet na smrtelné posteli a budeš mít žízeň, nebude nikdo, kdo by ti dal napít sklenice vody.“ Ten proslov na kamaráda tak zapůsobil, že se změnil. Přestal cestovat, našel si trvalou práci a přítelkyni. O mnoho let později ležel na smrtelné posteli, obklopen rodinou, dětmi a vnoučaty a říká jim:

„Kdysi dávno jsem byl úplně jiný člověk. Pořád jsem někde cestoval, noci jsem propařil, neměl jsem trvalou práci ani přítelkyni. Jednou za mnou přišel můj nejlepší kamarád a povídá: „Představ si, když žiješ takový život, až jednou budeš ležet na smrtelné posteli a budeš mít žízeň, nebude nikdo, kdo by ti dal napít sklenice vody.“ A tak jsem se změnil. Díky tomu jste tu vy všichni. Tak tu ležím na smrtelné posteli obklopen Vámi všemi, ale... nemám žízeň.

A tak to je.

Bůh už není přítel a společník na cestě životem, ale stal se z něho dráb a soudce. Božská nejistota za falešnou lidskou jistotu.

Být dobrý protože se to žádá, a být dobrý, protože je to vnitřní pnutí vlastní mysli jsou různé věci. Stejně jako ti dva kamarádi.

Někdy, když mi není nejlíp, potkávám lidi kteří se radují. V takových chvílích si říkám: “Stejně jednou všichni zemřeme.” Ale oni si to neuvědomují a radují se dál.

Někdy, když jsem veselý, potkávám lidi kteří se trápí. V takových chvílích si říkám: “Stejně jednou všichni zemřeme.” Ale oni si to neuvědomují a trápí se dál.

Cestě je jedno, jestli se na ní trápíte nebo radujete. Nezkrátí se ani o milimetr.

Někdy když mi není nejlíp a nebo když se raduji, zapomínám na vše. Neuvědomuji si, že jednou, ať se budu snažit sebevíc, stejně zemřu. Všechny naše lidské cesty začínají a končí stejně. Narození a smrt. Ty neovlivníme. Ale to co je mezi nimi, to ano.

Někdy se děsím toho, že tento život je můj jediný, jediná má šance na bytí. V tom případě by totiž byla většina mého života promrhaným časem. Až každý okamžik mého života budu prožívat jako kdyby byl posledním, pak, teprve pak budu sám se sebou spokojen a život budu opět moci nazývati životem. Nyní jsem však mrtvým. A mrtvým zůstávám navzdory svému přesvědčení. Je to totiž mnohem pohodlnější. Uvědomit si, že nemusím všechno stihnout před tím než zemřu, je vstupenkou do království nebeského.

Všichni doufají, že jsou putující duše, a že jejich skutečná podstata je nesmrtelná. Proto všichni zemřou a jejich jedinou podstatou se stane prach. Vždyť kdyby věděli, že mají jen jedinou šanci, kolik z nich by dělalo to co dělá? Vědomí toho, že nic není jisté a že všechno může kdykoli skončit, je počátkem moudrosti.

V Praze 15.5.2008 -ant-

Spí a zdá se mu sen.

V tom snu jsem já. A ty. A celý svět.

Iluze. Chvění spících víček. To jsem já. To jsi ty.

Přelud není důležitý. Důležitý je jen ten kdo sní.

Je ten, který je.

A my jsme ti, kteří nejsou.

Co se stane, až si uvědomí, že sní?

Co bude s námi až se probudí?


Když usnul, já se narodil. Až se probudí, umřu.

Mystika je snaha o navázání spojení. Upozornit ho, že sní.

Jako když se ti zdá sen v kterém si náhle uvědomíš, že sníš.

To je mystika.

A proto musíme umřít. Abychom mohli žít. Skutečně žít.

Aby on mohl žít.

Evangelium podle svatého Marka pojednává o životě Ježíše Krista podobně jako to zaznamenal židovský autor Flavius Iosephus:

“Toho času žil jeden moudrý muž, který se jmenoval Ježíš. Jeho chování bylo dobré a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z ostatních národů se stali jeho učedníky...”

Ale zajímavostí tohoto evangelia je mimo jiné i vztah Ježíše k jeho rodině. Autor se o něm rozepisuje na dvou místech.

Prvnímu místu se přezdívá “zákrok Ježíšových příbuzných”. Jedná se o Mk 3,20-21. Zde, když se jeho příbuzní dozví, že za Ježíšem přišlo domů plno lidí, se ho chtějí zmocnit neboť jim někdo o něm řekl, “že se pomátl”. Když se jim ho ale nepodaří takto zmocnit, přijde před dům jeho matka s jeho bratry a sestrami a dají si ho zavolat (Mk 3,31) Načež Ježíš pronese známou řeč, o tom, kdo je jeho pravá rodina (Mk 3,33-35). A to je vše. Jistě stojí za zmínku, že ani když Ježíše ukřižují a pohřbí, se nikdo z jeho rodiny už neukáže.

Vypadá to tedy, že Ježíš si se svou rodinou moc nerozuměl.

Pravděpodobně i pro Ježíše platilo to, co napsal o tisíce let později Richard Bach do knihy Iluze:

“Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou.”

Citace: Wikipedie

Marek (Jeruzalémská bible)

Richard Bach => Iluze

“Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.” ~Genesis 1,1

Na počátku nebylo nic mimo nekonečného (bez konce) věčného (bez času) Boha. Jediné “volné místo”, kde Bůh mohl cokoli stvořit, bylo tedy v něm.

“Vše bylo skrze ně a bez něho nebylo nic.” ~Jan 1,3

Jedna mayská legenda praví, že tento svět je snem, který sní Bůh. Spí a stejně jako my žije ve svém snu aniž by věděl, že spí. Až se probudí, svět zmizí. Dali si tenkrát dost práce aby spočítali, kdy mu zazvoní budík. Naštěstí to vypadá, že je spíš jako já (rád si přispí).

“What if God was one of us? Just a slob like one of us. Just a strager on the bus. Trying to make His way home.” ~Joan Osbourne – One of As

Bůh stvořil svět a vše co je, je z Boha. Vše co je, je Bůh. A není nic mimo Boha.

“La ilaha illallah.” ~Není boha kromě Boha.

“Já jsem Jahve, jiného není, mimo mne není Bůh.” ~Izaiáš 45,5

Venku je hezky, svítí slunce. Půjdu na procházku. Bude na mne svítit, budu ho dýchat i cítit. Můžu se ho dokonce i dotknout. A určitě ho potkám.

My všichni jsme z Boha. Všichni a přesto jediný. Cizinec a přesto známý.

“Bůh povstává v božské radě, uprostřed bohů soudí:” ~Žalm 82,1

Teď už se nemusím ptát kdo je můj bližní. Co odpovím na pozdrav? Třeba: “Tys Bůh!”

Při dnešní hodině Fundamentální teologie měl jeden spolužák zajímavou připomínku ohledně rozporů mezi ateisty a křesťany. Tvrdil a já se s jeho tvrzením ztotožňuji, že většina problémů při komunikaci mezi těmito dvěma tábory vzniká z důvodu nepochopení základních pojmů. Tím myslel, že oba tábory sice používají stejná slova, ale každý si do nich promítá jiné významy. Víra, o které hovoří křesťan není tím samým pojmem, jak jej chápe ateista.

Řečtina má pro lásku čtyři slova (storgé, erós, filia, agapé). Čeština jedno.

“Dobrý Bůh” tedy neznamená Boha, který koná pouze to dobré (rozuměj “to co se mi líbí”). V Izaiáši 45,7 je to pěkně popsáno “působím štěstí a tvořím neštěstí”. Bůh koná vše. Jako správný rodič. Někdy to pochopím, většinou ne.

“Boží záměr je nádherná tapiserie a tragédie člověka spočívá v tom, že ji vidíme zezadu. Vidíme pocuchané nitě a rozpité barvy. Jen náznaky té krásy, která vyjde najevo při pohledu na celé dílo z druhé strany. Z jeho pohledu.” ~DareDevil

Ďábel neexistuje, protože pokud by existoval, věřil by v Boha.

Zájmeno JÁ můžeme použít pouze v případě, pokud se vymezujeme vůči NEJÁ. Z toho vyplývá, že Bůh může být Otec pouze tehdy, pokud se vymezí vůči svému stvoření, svému Synu. A aby mohl Syn poznat Otce musí dostat dar, kterým je Duch svatý.

“Otec mi předal všechno, a nikdo nezná Syna, leda Otec, a nikdo nezná Otce, leda Syn a ten, jemuž by to Syn chtěl zjevit.” Mt 11,27

Je tu tedy Dárce (Otec), je tu obdarovaný (Syn) a je tu dar (Duch svatý). Tolik ke křesťanské trojjedinosti Boží jak ji zatím chápu já (možná špatně).

Ale, můžeme oddělit tanečníka od jeho tance? Co když se Bůh nevymezuje vůči svému stvoření? Co když stvoření a Bůh jedno jsou? Svatá Kateřina říká Bohu: “Já jsem ta která není, ty jsi ten který je.” Znamená to, že naše já, že naše oddělení od ostatního stvoření je pouze výplod našeho myšlení? Pouhou Iluzí? Možná je já to pomyslné otrávené jablko, které jsme pojedli ze zakázaného stromu poznání.

“Já jsem Jahve, jiného není, mimo mne není Bůh. Opásávám tě, aniž mě znáš, aby se vědělo od východu k západu, že není nikdo kromě mne: já jsem Jahve, jiného není. Utvářím světlo a tvořím temnoty, působím štěstí a tvořím neštěstí, já Jahve konám to vše. Nebesa, vylejte se shůry a ať oblaka dští spravedlnost, ať se otevře země a vydá spásu, ať dá zároveň vzklíčit spravedlnosti. Já Jahve jsem to stvořil.” IZ 45,5-8

Inspirováno “Úvod do teologie Trojjediného Boha

Byl jednou jeden muž, a ten se jmenoval Jehošua. Když byl malý, vyprávěl mu jeden moudrý stařec, že kdesi daleko, za pouští v nedostupných horách, je tajemné bohaté království. Dříve se prý občas stávalo, že ti nejodvážnější jej šli hledat. Většinou se vrátili s nepořízenou, nebo se nevrátili vůbec. Jediný muž, který se kdy vrátil a mluvil o tom království byl jeden z dávných králů tohoto lidu. Proslul prý moudrostí a odvahou.

Když Jehošua dospěl, rozhodl se, že bude také hledat toto tajemné království. Věřil totiž, že je to poslání pro pravého muže. Všichni, kterých se na to ptal jej ale od cesty zrazovali a starce označili za pomatence. Jeho rozhodnutí se jim ale zvrátit nepodařilo.

A tak, po nějaké době vyrazil na cestu. Mnoho dní putoval sám nehostinnou krajinou až dorazil na okraj hluboké propasti. Stěny byly velice příkré a dno nebylo vidět. Druhá strana propasti byla zahalena v mlze, ale na chviličku se mu zdálo, jako by se mlha rozevřela a on v dálce uviděl úrodné zelené pastviny. Utábořil se tedy na okraji a nějaký čas jej prohledával.

Chtěl sestoupit propastí dolů a druhou stranou, když to půjde vystoupat opět nahoru. Po té dlouhé cestě už mu docházelo jídlo i voda a byl už velmi unaven. Přesto se mu podařilo najít zaprášenou cestičku vedoucí dolů. Opatrně se po ní vydal, ale po chvíli uklouzl a začal padat. Naštěstí se jeho pád po chvíli zastavil na malé plošince. Byl celý potlučený, ale nevzdal se a pokračoval dál. Noc přečkal zaklíněný mezi kameny a další ráno pokračoval dolů. Když se mu po několika hodinách podařilo dojít na dno propasti kde tekla říčka, padl do ní vysílením a hltavě pil její chladnou, ale osvěžující vodu. Když si odpočinul, nabral si plný měch vody, do mošny nasbíral ovoce ze stromů co u říčky rostly a vyrazil na cestu vzhůru.

Na druhé straně byl svah nejdříve celkem mírný, ale po krátké době se Jehošua dostal do místa, kde už musel lézt po všech čtyřech. Terén byl velice členitý a zarostlý keři, tak se co chvíli musel zastavovat a vymotávat mošnu a měch z větví. Po hodině útrpného lezení se naposledy najedl a napil a mošnu i s měchem nechal za sebou. Lezlo se mu o něco lépe. Pak se ale dostal do míst, kde byly keře posety malými bodci, které se zamotaly do jeho oblečení a jeho postup se opět velmi ztížil. Nakonec odhodil i vlastní oblečení a pokračoval vzhůru nahý.

Stoupal po svahu rychleji, ale některé keře měli trny, které se mu bolestivě zapichovali do kůže a vytvářeli mu na ní dlouhé šrámy. Jehošua toho ale nedbal a stoupal stále výš, i když mu z některých hlubších ran už vytékala krev. Nakonec se mu to přece jen podařilo a k večeru třetího dne vystoupil na břeh druhé strany propasti. Byla už noc, a tak Jehošua jak byl nahý, stočil se do klubíčka, zády se opřel o kámen, který vyhřálo přes den slunce, a usnul.

Ráno ho čekalo veliké překvapení. Jen několik metrů od něj se rozprostírala po zemi tráva jemná jako mech a všude z ní rostlo spoustu stromů. Les byl plný ptactva a zvěře, a pro člověka který vyrostl v pouštní oblasti to byl doslova ráj. Několik dní se procházel po lesích, ale zjistil jen, že je to nekonečně bohatá země, která snad ani nemá konce. A není nikým obydlená. Rozhodl se tedy, že se vrátí pro ostatní lidi, aby nemuseli žít v bídě na poušti, když kousek od nich, čtyřicet dnů cesty, je tak krásně.

Věděl ale, jak nebezpečná byla cesta vedoucí po stěnách propasti, a protože to byl syn tesaře, rozhodl se, že postaví most. Dřeva bylo všude dost, sekyru si vyrobil z kamenů. Z kůry pak udělal lana. Než sestoupil opět do propasti, aby lana přes ni natáhl, shodil dolů pár velikých balvanů, které mu udělali cestu v křovinách. Pomocí lan již sestup nebyl tak obtížný a podařilo se mu na svahu najít i své oblečení, mošnu a měch na vodu. Za několik dní měl lanový most hotový. Pak po něm přešel, aby ho vyzkoušel a obtížen ovocem a čerstvou vodou se vydal na cestu domů.

Když se vrátil, nejdříve byli všichni rádi, ale když začal vyprávět, kde byl, nikdo mu nevěřil. Tak alespoň zašel za starcem, který mu o tom místě vyprávěl. Sotva vešel do dveří jeho chatrče, stařec se na něj podíval a ve tváři se mu rozzářil úsměv. „Našel jsi to.“ Jehošua se ho ptal, jak je možné, že ví, že to našel, když mu ještě nic neřekl. Ostatním to říká a oni mu stejně nevěří. Stařec mu odvětil, že to poznal z jeho tváře. „Neměj jim to za zlé, doma není nikdo prorokem.“ Nějaký čas u něj Jehošua pobyl a vyprávěl mu o všem co viděl a zažil. Na závěr mu stařec řekl, že se jeho čas naplnil, a že je rád, že se dožil doby, kdy tajemného království opět někdo objevil. „A teď jdi, jistě najdeš někoho, kdo uvěří. Nesmíš si to nechat pro sebe.“

Za nějaký čas Jehošua skutečně potkal několik nových přátel, kteří mu uvěřili a tak s nimi vyrazil k jeho mostu. Když k němu došli, přátelé se začali vymlouvat, že to není most, ale jen taková lávka, že se bojí výšky, že se jim dělá špatně z houpání, že bude určitě vichřice a oni spadnou dolů. Jehošua jim nejdřív vynadal, že jsou malověrní, že nevěří v jeho práci. Pak jim ale řekl, aby se chytili za ruce a zavřeli oči, když mají strach z výšek. Vzal prvního za ruku a tímto způsobem je převedl na druhou stranu mostu. Když potom otevřeli oči, zůstali několik minut v úžasu stát nad bohatostí krajiny ve které se ocitli. Nějakou dobu zde pobyli, ale pak Jehošua navrhl, že kraj je tak bohatý, že by tam měli přijít všichni jeho krajané, a nyní, když je více těch kteří místo viděli, by mu už mohli uvěřit. Převedl je tedy zpátky a vydali se do hlavního města za vládcem jejich krajiny.

Všude kudy šli, zvěstovali tuto radostnou novinu lidem. Kraje kudy chodili byly totiž chudé a tak mu lidé snadno uvěřili, že pro ně našel lepší místo. Bohužel vládce měl jiný názor. Snad se bál, že chce Jehošua vyvolat povstání, nebo toho, že mu chce poddané, kteří mu platí daně odvést pryč. Bez velkého přemýšlení jej nechal popravit. Prý za vlastizradu. Přátelé, kteří si začali říkat bratrstvo utekli z hlavního města, ale pořád vykládali o Jehošuovi a jeho objevné cestě. V jejich podání byla tráva zelenější a lesy na zvěř bohatší. Přidávali se k nim další, kteří jim věřili. A když nevěřili, přivedli je na kraj propasti a ukazovali jim, ža tam to je. Na lanový most, který ale za ten čas už dost ztrouchnivěl, se nikdo neodvážil vstoupit. Uběhl nějaký čas a bratrstvo se rozhodlo, že přes propast postaví nový pořádný most a pojmenují ho po prvním objeviteli. A tak se dali do díla. Lanový most shodili, protože překážel novému mostu.

Most musí být veliký, aby se na něj vešlo hodně lidí, musí být pevný a samozřejmě krásný, aby vyjadřoval to co je za ním. Vydali se tedy shánět peníze, a sehnali jich opravdu hodně. Najali nejlepší stavitele, kteří se hned vrhli do díla. Když byl most asi v polovině, rozhodli se, že vypadá moc chudě a tak jej nechali celý pozlatit, osadili jej sochami, dokonce na něj namontovali i varhany, aby hráli lidem co po něm budou chodit. Nic nedbali na stavitele, že ještě není hotový. Pak jim samozřejmě došli peníze a tak stavitele zase odvolali. Místo původně plánovaného mostu postavili jen jeho část, která vypadala jako veliká a krásná vyhlídková terasa. Nazvali ji po prvním objeviteli, Jehošua. S velkou pompou potom nedostavěný most otevřeli. Davy se hrnuli, hudba hrála a bratrstvo z jejich darů na dostavbu mostu bohatlo. A když měl někdo štěstí, vítr na chvíli rozhrnul mraky a v dálce zeleně zazářil les. Místo aby bratrstvo pokračovalo ve stavbě mostu, vynakládali peníze na pozlacování, budování zastřešení, všelijaké atrakce a samozřejmě na svoje soukromé potřeby. Někdy dokonce půjčovali i vládci, když potřeboval peníze na válečné tažení.

To se samozřejmě nelíbilo některým lidem a rozhodli se, že si postaví most vlastní. Založili si vlastní bratrstvo. Chodili po vesnicích, prosili o almužny a hlásali, že původní stavitelé se odchýlili od cíle a jen oni jsou ti praví, aby postavili most přes propast. Když sehnali dost peněz alespoň na půlku, začali most stavět. Aby ale měli na dostavbu, začali na mostě pořádat všelijaké akce. Pak samozřejmě bylo potřeba postavit záchody, ztužit konstrukci, udělat nějaké ozdoby, osvětlení atd. A a na dostavbu tak nějak nezbývali peníze, čas a vlastně ani chuť. To se samozřejmě nelíbilo některým lidem založili si vlastní bratrstvo a rozhodli se, že si postaví most vlastní. S malými obměnami se situace opakovala. Když dnes jdete po okraji propasti, vidíte tam rozestavěno mnoho mostů. Jejich stavitelé zapomněli, že pokud most neslouží k přepravě osob, je zbytečný. Každý most má krásný vstupní portál, kde jsou zobrazeny symboly ke kterému bratrstvu most patří. Kříž, kniha, dvojitý kříž nebo kalich. Nejhonosnější je samozřejmě ten s křížem, také ho už zkrášlují 2000 let.

A království? Inu prý musíme věřit, že až zemřeme, vítr nás přes propast přenese.

Já se výšek nebojím. Jako pravý bojovník se spustím do propasti a vylezu na druhou stranu. A co ty?

Ježíš řekl: „Tento svět je mostem. Přejdi po něm, ale nestav si na něm svůj dům.“