pavlas

Byl jednou jeden muž, a ten se jmenoval Jehošua. Když byl malý, vyprávěl mu jeden moudrý stařec, že kdesi daleko, za pouští v nedostupných horách, je tajemné bohaté království. Dříve se prý občas stávalo, že ti nejodvážnější jej šli hledat. Většinou se vrátili s nepořízenou, nebo se nevrátili vůbec. Jediný muž, který se kdy vrátil a mluvil o tom království byl jeden z dávných králů tohoto lidu. Proslul prý moudrostí a odvahou.

Když Jehošua dospěl, rozhodl se, že bude také hledat toto tajemné království. Věřil totiž, že je to poslání pro pravého muže. Všichni, kterých se na to ptal jej ale od cesty zrazovali a starce označili za pomatence. Jeho rozhodnutí se jim ale zvrátit nepodařilo.

A tak, po nějaké době vyrazil na cestu. Mnoho dní putoval sám nehostinnou krajinou až dorazil na okraj hluboké propasti. Stěny byly velice příkré a dno nebylo vidět. Druhá strana propasti byla zahalena v mlze, ale na chviličku se mu zdálo, jako by se mlha rozevřela a on v dálce uviděl úrodné zelené pastviny. Utábořil se tedy na okraji a nějaký čas jej prohledával.

Chtěl sestoupit propastí dolů a druhou stranou, když to půjde vystoupat opět nahoru. Po té dlouhé cestě už mu docházelo jídlo i voda a byl už velmi unaven. Přesto se mu podařilo najít zaprášenou cestičku vedoucí dolů. Opatrně se po ní vydal, ale po chvíli uklouzl a začal padat. Naštěstí se jeho pád po chvíli zastavil na malé plošince. Byl celý potlučený, ale nevzdal se a pokračoval dál. Noc přečkal zaklíněný mezi kameny a další ráno pokračoval dolů. Když se mu po několika hodinách podařilo dojít na dno propasti kde tekla říčka, padl do ní vysílením a hltavě pil její chladnou, ale osvěžující vodu. Když si odpočinul, nabral si plný měch vody, do mošny nasbíral ovoce ze stromů co u říčky rostly a vyrazil na cestu vzhůru.

Na druhé straně byl svah nejdříve celkem mírný, ale po krátké době se Jehošua dostal do místa, kde už musel lézt po všech čtyřech. Terén byl velice členitý a zarostlý keři, tak se co chvíli musel zastavovat a vymotávat mošnu a měch z větví. Po hodině útrpného lezení se naposledy najedl a napil a mošnu i s měchem nechal za sebou. Lezlo se mu o něco lépe. Pak se ale dostal do míst, kde byly keře posety malými bodci, které se zamotaly do jeho oblečení a jeho postup se opět velmi ztížil. Nakonec odhodil i vlastní oblečení a pokračoval vzhůru nahý.

Stoupal po svahu rychleji, ale některé keře měli trny, které se mu bolestivě zapichovali do kůže a vytvářeli mu na ní dlouhé šrámy. Jehošua toho ale nedbal a stoupal stále výš, i když mu z některých hlubších ran už vytékala krev. Nakonec se mu to přece jen podařilo a k večeru třetího dne vystoupil na břeh druhé strany propasti. Byla už noc, a tak Jehošua jak byl nahý, stočil se do klubíčka, zády se opřel o kámen, který vyhřálo přes den slunce, a usnul.

Ráno ho čekalo veliké překvapení. Jen několik metrů od něj se rozprostírala po zemi tráva jemná jako mech a všude z ní rostlo spoustu stromů. Les byl plný ptactva a zvěře, a pro člověka který vyrostl v pouštní oblasti to byl doslova ráj. Několik dní se procházel po lesích, ale zjistil jen, že je to nekonečně bohatá země, která snad ani nemá konce. A není nikým obydlená. Rozhodl se tedy, že se vrátí pro ostatní lidi, aby nemuseli žít v bídě na poušti, když kousek od nich, čtyřicet dnů cesty, je tak krásně.

Věděl ale, jak nebezpečná byla cesta vedoucí po stěnách propasti, a protože to byl syn tesaře, rozhodl se, že postaví most. Dřeva bylo všude dost, sekyru si vyrobil z kamenů. Z kůry pak udělal lana. Než sestoupil opět do propasti, aby lana přes ni natáhl, shodil dolů pár velikých balvanů, které mu udělali cestu v křovinách. Pomocí lan již sestup nebyl tak obtížný a podařilo se mu na svahu najít i své oblečení, mošnu a měch na vodu. Za několik dní měl lanový most hotový. Pak po něm přešel, aby ho vyzkoušel a obtížen ovocem a čerstvou vodou se vydal na cestu domů.

Když se vrátil, nejdříve byli všichni rádi, ale když začal vyprávět, kde byl, nikdo mu nevěřil. Tak alespoň zašel za starcem, který mu o tom místě vyprávěl. Sotva vešel do dveří jeho chatrče, stařec se na něj podíval a ve tváři se mu rozzářil úsměv. „Našel jsi to.“ Jehošua se ho ptal, jak je možné, že ví, že to našel, když mu ještě nic neřekl. Ostatním to říká a oni mu stejně nevěří. Stařec mu odvětil, že to poznal z jeho tváře. „Neměj jim to za zlé, doma není nikdo prorokem.“ Nějaký čas u něj Jehošua pobyl a vyprávěl mu o všem co viděl a zažil. Na závěr mu stařec řekl, že se jeho čas naplnil, a že je rád, že se dožil doby, kdy tajemného království opět někdo objevil. „A teď jdi, jistě najdeš někoho, kdo uvěří. Nesmíš si to nechat pro sebe.“

Za nějaký čas Jehošua skutečně potkal několik nových přátel, kteří mu uvěřili a tak s nimi vyrazil k jeho mostu. Když k němu došli, přátelé se začali vymlouvat, že to není most, ale jen taková lávka, že se bojí výšky, že se jim dělá špatně z houpání, že bude určitě vichřice a oni spadnou dolů. Jehošua jim nejdřív vynadal, že jsou malověrní, že nevěří v jeho práci. Pak jim ale řekl, aby se chytili za ruce a zavřeli oči, když mají strach z výšek. Vzal prvního za ruku a tímto způsobem je převedl na druhou stranu mostu. Když potom otevřeli oči, zůstali několik minut v úžasu stát nad bohatostí krajiny ve které se ocitli. Nějakou dobu zde pobyli, ale pak Jehošua navrhl, že kraj je tak bohatý, že by tam měli přijít všichni jeho krajané, a nyní, když je více těch kteří místo viděli, by mu už mohli uvěřit. Převedl je tedy zpátky a vydali se do hlavního města za vládcem jejich krajiny.

Všude kudy šli, zvěstovali tuto radostnou novinu lidem. Kraje kudy chodili byly totiž chudé a tak mu lidé snadno uvěřili, že pro ně našel lepší místo. Bohužel vládce měl jiný názor. Snad se bál, že chce Jehošua vyvolat povstání, nebo toho, že mu chce poddané, kteří mu platí daně odvést pryč. Bez velkého přemýšlení jej nechal popravit. Prý za vlastizradu. Přátelé, kteří si začali říkat bratrstvo utekli z hlavního města, ale pořád vykládali o Jehošuovi a jeho objevné cestě. V jejich podání byla tráva zelenější a lesy na zvěř bohatší. Přidávali se k nim další, kteří jim věřili. A když nevěřili, přivedli je na kraj propasti a ukazovali jim, ža tam to je. Na lanový most, který ale za ten čas už dost ztrouchnivěl, se nikdo neodvážil vstoupit. Uběhl nějaký čas a bratrstvo se rozhodlo, že přes propast postaví nový pořádný most a pojmenují ho po prvním objeviteli. A tak se dali do díla. Lanový most shodili, protože překážel novému mostu.

Most musí být veliký, aby se na něj vešlo hodně lidí, musí být pevný a samozřejmě krásný, aby vyjadřoval to co je za ním. Vydali se tedy shánět peníze, a sehnali jich opravdu hodně. Najali nejlepší stavitele, kteří se hned vrhli do díla. Když byl most asi v polovině, rozhodli se, že vypadá moc chudě a tak jej nechali celý pozlatit, osadili jej sochami, dokonce na něj namontovali i varhany, aby hráli lidem co po něm budou chodit. Nic nedbali na stavitele, že ještě není hotový. Pak jim samozřejmě došli peníze a tak stavitele zase odvolali. Místo původně plánovaného mostu postavili jen jeho část, která vypadala jako veliká a krásná vyhlídková terasa. Nazvali ji po prvním objeviteli, Jehošua. S velkou pompou potom nedostavěný most otevřeli. Davy se hrnuli, hudba hrála a bratrstvo z jejich darů na dostavbu mostu bohatlo. A když měl někdo štěstí, vítr na chvíli rozhrnul mraky a v dálce zeleně zazářil les. Místo aby bratrstvo pokračovalo ve stavbě mostu, vynakládali peníze na pozlacování, budování zastřešení, všelijaké atrakce a samozřejmě na svoje soukromé potřeby. Někdy dokonce půjčovali i vládci, když potřeboval peníze na válečné tažení.

To se samozřejmě nelíbilo některým lidem a rozhodli se, že si postaví most vlastní. Založili si vlastní bratrstvo. Chodili po vesnicích, prosili o almužny a hlásali, že původní stavitelé se odchýlili od cíle a jen oni jsou ti praví, aby postavili most přes propast. Když sehnali dost peněz alespoň na půlku, začali most stavět. Aby ale měli na dostavbu, začali na mostě pořádat všelijaké akce. Pak samozřejmě bylo potřeba postavit záchody, ztužit konstrukci, udělat nějaké ozdoby, osvětlení atd. A a na dostavbu tak nějak nezbývali peníze, čas a vlastně ani chuť. To se samozřejmě nelíbilo některým lidem založili si vlastní bratrstvo a rozhodli se, že si postaví most vlastní. S malými obměnami se situace opakovala. Když dnes jdete po okraji propasti, vidíte tam rozestavěno mnoho mostů. Jejich stavitelé zapomněli, že pokud most neslouží k přepravě osob, je zbytečný. Každý most má krásný vstupní portál, kde jsou zobrazeny symboly ke kterému bratrstvu most patří. Kříž, kniha, dvojitý kříž nebo kalich. Nejhonosnější je samozřejmě ten s křížem, také ho už zkrášlují 2000 let.

A království? Inu prý musíme věřit, že až zemřeme, vítr nás přes propast přenese.

Já se výšek nebojím. Jako pravý bojovník se spustím do propasti a vylezu na druhou stranu. A co ty?

Ježíš řekl: „Tento svět je mostem. Přejdi po něm, ale nestav si na něm svůj dům.“