Dva kamarádi
Znáte ten příběh jak se sejdou dva kamarádi? Jeden z nich pořád někde paří, cestuje po světě a nemá žádný trvalý vztah. Ten druhý má ženu a už čeká první dítě. A říká tomu prvnímu. „Představ si, když žiješ takový život, až jednou budeš ležet na smrtelné posteli a budeš mít žízeň, nebude nikdo, kdo by ti dal napít sklenice vody.“ Ten proslov na kamaráda tak zapůsobil, že se změnil. Přestal cestovat, našel si trvalou práci a přítelkyni. O mnoho let později ležel na smrtelné posteli, obklopen rodinou, dětmi a vnoučaty a říká jim:
„Kdysi dávno jsem byl úplně jiný člověk. Pořád jsem někde cestoval, noci jsem propařil, neměl jsem trvalou práci ani přítelkyni. Jednou za mnou přišel můj nejlepší kamarád a povídá: „Představ si, když žiješ takový život, až jednou budeš ležet na smrtelné posteli a budeš mít žízeň, nebude nikdo, kdo by ti dal napít sklenice vody.“ A tak jsem se změnil. Díky tomu jste tu vy všichni. Tak tu ležím na smrtelné posteli obklopen Vámi všemi, ale... nemám žízeň.
A tak to je.
Bůh už není přítel a společník na cestě životem, ale stal se z něho dráb a soudce. Božská nejistota za falešnou lidskou jistotu.
Být dobrý protože se to žádá, a být dobrý, protože je to vnitřní pnutí vlastní mysli jsou různé věci. Stejně jako ti dva kamarádi.