Stejně všichni zemřeme.
Někdy, když mi není nejlíp, potkávám lidi kteří se radují. V takových chvílích si říkám: “Stejně jednou všichni zemřeme.” Ale oni si to neuvědomují a radují se dál.
Někdy, když jsem veselý, potkávám lidi kteří se trápí. V takových chvílích si říkám: “Stejně jednou všichni zemřeme.” Ale oni si to neuvědomují a trápí se dál.
Cestě je jedno, jestli se na ní trápíte nebo radujete. Nezkrátí se ani o milimetr.
Někdy když mi není nejlíp a nebo když se raduji, zapomínám na vše. Neuvědomuji si, že jednou, ať se budu snažit sebevíc, stejně zemřu. Všechny naše lidské cesty začínají a končí stejně. Narození a smrt. Ty neovlivníme. Ale to co je mezi nimi, to ano.
Někdy se děsím toho, že tento život je můj jediný, jediná má šance na bytí. V tom případě by totiž byla většina mého života promrhaným časem. Až každý okamžik mého života budu prožívat jako kdyby byl posledním, pak, teprve pak budu sám se sebou spokojen a život budu opět moci nazývati životem. Nyní jsem však mrtvým. A mrtvým zůstávám navzdory svému přesvědčení. Je to totiž mnohem pohodlnější. Uvědomit si, že nemusím všechno stihnout před tím než zemřu, je vstupenkou do království nebeského.
Všichni doufají, že jsou putující duše, a že jejich skutečná podstata je nesmrtelná. Proto všichni zemřou a jejich jedinou podstatou se stane prach. Vždyť kdyby věděli, že mají jen jedinou šanci, kolik z nich by dělalo to co dělá? Vědomí toho, že nic není jisté a že všechno může kdykoli skončit, je počátkem moudrosti.
V Praze 15.5.2008 -ant-